Zájem o studium polonistiky na vysokých školách v posledních letech roste, a proto překladatelské agentury rozšiřují své kompetence právě i o tento jazyk, který se velmi podobá češtině, zdá se ale poněkud šišlavější a proto pro Čecha může znít poněkud vtipně, až dětsky. V obou jazycích existuje mnoho výrazů, které mají podobné znění, ale ne vždy stejný význam.
Polština stejně jako čeština, slovenština, kašubština patří mezi západoslovanské jazyky. Řadí se tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, později se začaly rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci ještě vcelku dobře rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala mnoho slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, latiny, němčiny), v jazyce ale nedošlo k výraznějším puristickým zásahům. Je odhadováno, že polský jazyk je mateřským jazykem asi 40 milionů lidí. Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou, jako například v České republice, na Slovensku, na Ukrajině, v Rumunsku nebo v Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století se polština stala jazykem diaspory ve Velké Británii, Německu, Irsku, USA, Kanadě a dalších zemích napříč celým světem. Vzhledem ke členství Polska v Evropské unii je polština jedním z unijních jazyků.
Polština, ačkoli sama o sobě je dost bohatým jazykem, však byla v průběhu staletí ovlivňována mnoha jazyky. V dnešní době mnoho slov dostalo svou poangličtěnou formu. Není divu, že běžný Polák vystačí si pouze s 2000 polskými slovy, přejatých užívá asi 20 000.
Polština má svůj základ v dialektech kmenů v povodí Visly, Varty a Odry. První zápisy se objevují ve 12. století, Hnězdenská bulla zahrnuje 410 polských místních názvů. Souvislé polsky psané texty jsou běžné až od 14. st. Mezníkem ve vývoji písemnictví a kultury se stal polský první překlad Bible – Bible královny Žofie z roku 1455, text se nedochoval, existuje pouze fotokopie. O první tištěnou knihu se zasloužil Biernat z Lublinu se svým dílem Raj duszny z roku 1513. Spisovná polština je založena na jazyce ve Velkopolsku a Malopolsku.
Polské území se obvykle dělí na 5 hlavních nářečních oblastí, a to na dialekty velkopolské s jádrem v oblasti Poznaně, dialekty malopolské s jádrem v oblasti Krakova, dialekty slezské, dialekty mazovské s jádrem v oblasti Varšavy a dialekty kašubské, vyskytující se na severu polského území. Kašubské nářečí (v polském překladu Kaszubski) se v současnosti považuje za samostatný jazyk, ale slezské nářečí se většinou považuje za nářečí. Rozdílná slova v moderních nářečích polštiny už od konce 2. světové války začala zanikat. Proto je možné polská nářečí spíše považovat za akcenty spisovné polštiny, které sice obsahují několik odlišných regionálních slov, ale není možné je považovat za regionálně velmi vzdálené varianty jazyka.
Podobně jako jiné slovanské jazyky, i polština má bohatou zásobu zdrobnělin, které mohou mít různé funkce. Deminutiva (zdrobněliny) mohou odkazovat na něco malé, např. dywanik – malý dywan (v překladu kobereček). Existují dva stupně zdrobnělin: księga je kniha (velkých rozměrů), książka knížka (běžných rozměrů) a książeczka menší knížečka. Deminutiva mají často zdvořilý nebo expresivní význam. Průvodce žádá pasažéry o bileciki (v překladu lístečky) místo o bilety (lístky). Někdy se deminutiva používají k vyjádření zdvořilosti k oslovené osobě. Hostitel může nabídnout kawusia (kávička) místo kawa (káva), aby vyjádřil svoje pozitivní emoce ke svému hostu.
Polština má velmi bohatý systém předpon a přípon. Přípony často způsobují změnu souhlásky nebo samohlásky, např. świat (svět) a na świecie (ve světě), zapraszamy (zveme [někoho]) a zaprosimy (pozveme [někoho]) nebo droga (cesta) a po drodze (na cestě).
Počet gramatických rodů v polštině je diskutabilní. Polština rozlišuje tři nebo čtyři gramatické rody v jednotném čísle a dva rody v množném čísle. Tato nejednotnost u rozlišování rodů je zapříčiněná tím, že mužský rod se někdy rozděluje na dva samostatné rody. Rody v množném čísle (určeny shodou s přídavným jménem a slovesem) jsou pouze částečně determinované rody v jednotném čísle.
Polská abeceda obsahuje čtyři diakritická znaménka: nožičku (ogonek, ą, ę), ostrý přízvuk – čárka (kreska, ć, ń, ó, ś, ź), šikmou čárku – přeškrtnuté l (kreskaukośna, ł) a tečku (kropka, ż).
Osobitý rys polského zvukového systému představuje kontrast mezi dvěma souhláskovými skupinami, které se zdají být identické. Jde o hlásku sz a ś, obě se vyslovují podobně jako „š“ [ʃ]. Rozdíl je v tom, že hláska sz je palatální retroflexivní souhláska (při vyslovení se konec jazyka ohýbá pod podnebnou klenbou dozadu a dotek se uskutečňuje spodkem konce jazyka) a ś je alveopalatální souhláska (vyslovená s plošším jazykem a roztaženými koutky úst).
Odstupňování společenského vyjadřování respektu je i gramaticky bohatší, než české.
-
standardní přátelské tykání, stejné, jako české
-
zdvořilé oslovení a časování v 3. osobě na místě českého vykání zvláštní formou "onikání", oslovování ve třetí osobě slovem pan (v množném čísle panowie) nebo pani, vůči smíšené společnosti państwo. V doslovném překladu do češtiny polské otázky "Czy mógł by mi pan powiedzieć, gdzie jest pana (pański) samochód?" by byla: Mohl by mi pán říci, kde je pána (příp. panské, vaše) auto?, ve správném překladu: Mohl byste mi říci, kde je vaše auto?
-
je možná také přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) vykání v 2. osobě. Tu používali polští komunisté v PSDS ve spojení s oslovením towarzyszu, towarzyszko, towarzysze (soudruhu, soudružko, soudruzi) a za jejich vlády i většina ostatních Poláků.
-
zvláštní variantou je smíšené tykání (s 2. osobou slovesa) a s oslovením "pan", "pani", je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco "vyříkat", kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např. s významem: Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!
Polština má některá vtipná slovní spojení, přísloví a jazykolamy:
Kto pod kim dołki kopie, sam w nie wpada. (v českém překladu kdo druhému jámu kopá, sám do ní padá)
Wolnoć Tomku w swoim domku. (doslovný překlad by byl svoboda Tomášovi ve svém domečku, v češtině se ale používá Můj dům, můj hrad)
Król Karol kupił królowej Karolinie korale koloru koralowego. (Král Karel koupil královně Karolíně korálky korálkové barvy)
https://pl.wikipedia.org/wiki/J%C4%99zyk_polski
http://lingvo.info/cs/lingvopedia/polish
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pol%C5%A1tina
Technické a uživ. manuály
Smlouvy, obch. podmínky atp.
Marketingové materiály
Lokalizace webu a softwaru
Obchodní korespondence
Korektury firemních dokumentů
