překlady do němčiny

O němčině se dá obecně říci, že je to obtížný jazyk například z hlediska dlouhých složených slov či pádů jednotlivých osob, překládání německého textu do českého a naopak může být tudíž velice náročné. Navzdory tomu je němčina velmi užitečná a patří mezi nejrozšířenější jazyky v Evropě. Německý jazyk je druhý nejrozšířenější jazyk po ruštině. Němčinou mluví přibližně 200 milionů lidí po celém světě a v zemích jako je Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Lucembursko, Itálie (jižní Tyrolsko) nebo Belgie platí němčina jako úřední jazyk. Například v Německu mluví tímto jazykem 78 milionů lidí, v Rakousku 7 milionů lidí, ve Švýcarsku 4 miliony lidí a v Lichtenštejnsku 18 000 lidí. Téměř každá 10. celosvětově vydávaná kniha je psána v německém jazyce. Poptávka po překladech do němčiny a překladech z němčiny je tedy vysoká.

Němčina je germánský jazyk a je nejvíce spřízněná s nizozemštinou, fríštinou, angličtinou a skandinávskými jazyky. Fríské jazyky používají Frísové, kteří žijí na jižním pobřeží Severního moře na území Nizozemska, Německa a Dánska. Období vzniku německého jazyka se dá rozdělit do 4 období. První období je stará horní němčina (Althochdeutsch), která začíná cca od 8. století až do roku 1050, dalším obdobím je střední horní němčina (Mittelhochdeutsch) od roku 1050 do 1350, následuje raná nová horní němčina (Frühneuhochdeutsch) od roku 1350 do roku 1650 a poslední období představuje nová horní němčina (Neuhochdeutsch), která se datuje od roku 1650 až do současnosti a je spojena s přeložením Bible Martina Luthera. Těmto obdobím předchází období germánské. Ve vývoji němčiny hrál a hraje stále důležitou roli kontakt s ostatními jazyky. Do roku 750 byla němčina předávána Germány pouze ústně. V období staré horní němčiny konkrétně v 8. století začaly vznikat první skromné počátky německy psaných památek. Mezi nejstarší památky patří německý glosář Abrogans . Jedná se o slovník latinských synonym se starohornoněmeckými glosami. Další nejstarší památkou jsou Malbergische Glossen. Typické bylo také používání velkého množství různých jazykových forem a v popředí stála klášterní kultura. Kromě nejstarších děl byla v tomto období významná také aliterace neboli Stabreim (Merseburská pořekadla – německy Merseburger Zaubersprüche, Heliand a Muspilli), hrdinské eposy (Píseň o Hildebrandovi – německy Hildebrandslied) a křesťanská poezie.

Po prvním období staré horní němčiny následuje období střední horní němčiny, tedy pozdního středověku. V popředí stojí dvorská kultura, projevil se zde vliv francouzského jazyka a němčina se začala používat v listinách. Do tohoto období spadají tři literární žánry: dvorský epos, Minnesang a hrdinský epos. Mezi zástupce dvorského eposu patří například Hartmann von Aue s díly Erek, Iwein, dále Gotffried von Straßburg a jeho známé dílo Tristan a Isolda nebo Wolfram von Eschenbach a dílo Parzival, Titurel, Willehalm. Druhým žánrem je Minnesang, který představuje rytířskou milostnou lyriku interpretovanou básníky, skladateli a zpěváky zároveň. K nejvýznamnějším představitelům patří Walther von der Vogelweide. Posledním žánrem je hrdinský epos a nejvýznamnějším dílem je Píseň o Nibelunzích. Až do 12. století byla němčina výrazně pod vlivem latiny. To dokazují slova jako Fenster (latinsky fenestra) nebo Wein (latinsky vinum).

Po střední horní němčině následuje raná nová horní němčina. Toto období představuje reformaci a humanismus. Dochází ke vzniku knihtisku (Johannes Gutenberg), vychází Lutherův překlad bible a německý jazyk se formuje na základě durynských a hornosaských dialektů. Poslední období představuje nová horní němčina, která zahrnuje baroko, osvícenství, klasiku a modernu. V období baroka dochází ke vzniku jazykových společností. Cílem těchto společností byla péče o německý jazyk, například šlo o vyhýbání se cizím slovům. Mezi hlavní zástupce těchto společností patřili Justus Georg Schottel a Martin Opitz. Dochází také ke vzniku samostatné literatury a ustanovuje se grafická forma. Mezi významné osobnosti německé literatury v období baroka patřil Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen a Andreas Gryphius. Pro období osvícenství bylo typické psaní podstatných jmen velkými písmeny a významnými osobnostmi osvícenství byli Gotffried Willhelm Leibniz a Gothotthold Ephraim Lessing.

Období klasiky představovalo vrchol jazykového vývoje a je vymezeno daty z biografie dvou významných osobností Johanna Wolfganga von Goethe a Friedricha Schillera (v roce 1786 cestoval Goethe poprvé do Itálie a roku 1805 zemřel Schiller). Následuje moderna, která představuje normování a jazykový purismus. Němčina se čím dál častěji stává předmětem překladů. V roce 1898 došlo k prvním pevně stanoveným pravidlům výslovnosti, o tři roky později se reformoval pravopis a roku 2007 vstoupily v platnost nová pravidla pravopisu němčiny. V současné době se píše a dorozumívá jednotnou němčinou, ale nemluví se jí naprosto všeobecně. Mnoho Němců mluví nářečím. Německá nářečí se dělí do tří skupin. První skupinou je horní němčina, pod kterou spadá rakouská a švýcarská němčina. Švýcarskou němčinou hovoří více než 4 miliony lidí. Druhou skupinu představují středoněmecká nářečí, kterými se mluví v oblastech Lucemburska, Kolína a Berlína. Poslední skupina zahrnuje dolní němčinu (Plattdeutsch nebo Niederdeutsch). Dolní němčina zahrnuje severní dialekty jako je dolnosaština, pensylvánská němčina a Plautdietsch. Pensylvánská němčina se nejvíce využívá v Severní Americe, především v Ohiu nebo Ontariu a Plautdietsch mluví lidé v Latinské Americe, Karibiku, USA, Kanadě, Německu, Polsku nebo Rusku.

Dialekty – jazyky.com [online]. 2009 [2016-01-06]. Dostupné z WWW: http://www.jazyky.com/dialekty-nemciny/