Italština se často označuje za jeden z nejlibozvučnějších jazyků světa. Ať už právem či neprávem, jisté je, že když slyšíme italštinu, často se nám vybaví nezapomenutelné okamžiky strávené na cestách po Itálii nebo upřímné a vřelé přijetí tamějších obyvatel.

Italský jazyk však dlouhou dobu nebyl jednotný. Až do nedávné doby se v Itálii mluvilo spíše dialekty, a proto nebývalo výjimkou, že pokud se Ital z jednoho kraje potřeboval dorozumět s Italem z jiného kraje, musel si vzít na pomoc tlumočníka. V dnešní době se situace již značně zlepšila. Italský jazyk se používá na úřadech, ve školství, v masmédiích a stále častěji i v běžné řeči. Podívejme se na jeho vývoj od začátku.

Původ italštiny lze najít již v latině. Nejednalo se však o klasickou latinu (v překladu latino classico), která byla jazykem literárním a školním, ale o tzv. latinu lidovou neboli vulgární (v překladu latino volgare), tedy takovou latinu, kterou mluvili obyvatelé Římské říše.  Doba od 5. století do konce 8. století byla obdobím, kdy lidová latina, kterou se tehdy mluvilo na Apeninském poloostrově, doznala značných jazykových změn, což souviselo s nájezdy barbarských kmenů, jako byli Visigóti, Vandalové, Langobardi, atd. Teprve na konci tohoto období získala lidová latina na Apeninském poloostrově charakteristické rysy budoucího italského jazyka. Začátkem 9. století si také uživatelé latiny začali uvědomovat podstatné rozdíly mezi latinou a nově vznikajícím jazykem. Právě v tomto období byly vytvořeny první texty psané italsky.  Za nejstarší text psaný v italštině se považuje tzv. veronská hádanka (v překladu Indovinello veronese), pocházející z přelomu 8. a 9. století a zní takto:

„Se pareba boues, alba pratalia araba, albo uersorio teneba et negro semen seminaba.“

Překlad hádanky zní následovně:

Tlačil před sebou býky, oral bílé pole, držel bílý pluh a zaséval černé semeno.

 Řešení:

Jedná se o symbol psaní: bílé pole je nepopsaný list, černé semeno písmena a býci pero.

Samotný italský jazyk se zrodil jako jazyk literární. Bylo to ve 14. století, kdy literáti, jakými byli Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio pozvedli florentský dialekt na národní jazyk. Tento jazyk se však rozšířil na území dnešní Itálie pouze jako jazyk literární. Obyvatelstvo až do 18. století mluvilo svým mateřským jazykem, tedy dialektem.

Ještě v roce 1861, kdy byla Itálie sjednocena, jen 2,5% populace mluvila italsky. Italština byla stále pro většinu Italů ještě jazykem „cizím“, a tak raději používali dialekt. Podnět pro sjednocení jazyka byl pravděpodobně dán školstvím, dále pak povinnými vojenskými odvody, migrací z vesnic do velkých měst, rozvojem žurnalistiky a zábavné literatury. Následně se k tomu přiřadilo rozšíření rádia a především televize, která významně přispěla k jazykovému sjednocování. V sedmdesátých letech 20. století mluvila většina Italů dvěma jazyky, a to italštinou a dialektem. Zatímco dialektem se mluvilo převážně v rodině a mezi přáteli, italština se užívala jako úřední jazyk. V dalších letech pak zvláště mladí lidé a obyvatelé velkých měst užívali dialekt stále méně. Dnes se italštinou mluví a píše v celé Itálii.

Italský jazyk je úředním jazykem v Itálii, San Marinu a ve švýcarských  kantonech Ticino a Grigioni. Je také po latině druhým oficiálním jazykem ve Vatikáně a v některých částech Slovinska a Chorvatska, kde žijí italské menšiny. Mluví jím také skupiny imigrantů v jiných státech světa, jako v Lucembursku, USA, Kanadě, Venezuele, Brazílii, Argentině a Austrálii. Je rozšířen na sousední souostroví Malta a v Albánii.

Co se týká vztahu italštiny k jiným jazykům, je třeba jako první vzpomenout němčinu, která dala italštině vojenské názvy elmo, guerra, guardia. Od Langobardů pak italština převzala slova jako anca, ciuffo, guancia, schiena, stinco. Frankové ji obohatili například o giardino, bosco, barone. Slova jako basilica, camera, cattedra, scuola vyšla původně z řečtiny a poté se dostala přes latinu do italštiny. Dále se v ní usídlily termíny vycházející z křesťanství angelo, chiesa, martire, vescovo, apod., dále pak termíny námořnické jako galea, gondola, molo, názvy rostlin anguria, basilico a názvy týkající se obchodu. Arabové po staletí ovládali jih Itálie, a tak se do italštiny dostala slova arancia, carciofo, cotone, limone, melanzana, spinaci, zucchero, slova týkající se obchodu dogana, magazzino, tariffa, matematiky, astronomie a techniky algebra, algoritmo, cifra, elisir, zero. Vliv francouzštiny je patrný především ve středověku, a to výrazy alchimia, astore, cavaliere, civilizzare, damigello, dama.  Španělština pak ovlivnila italský jazyk slovy  complimento, guerriglia, maniglia, vaniglia. Přes španělštinu pronikly do italštiny i názvy nových amerických výrobků, jako cacao, cioccolata, patata. Italština si osvojila také nové názvy z angličtiny, které ovšem zůstaly ve svém původním tvaru budget, club, film, jeep, jet, match, partner, sport, stop, tunnel, atd.

Některé italské výrazy se natolik rozšířily, že je dnes lidé používají po celém světě. Jsou to především výrazy ze světa hudby a pro náš každodenní život výrazy ze světa dobré kuchyně.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ital%C5%A1tina

https://it.wikipedia.org/wiki/Storia_della_lingua_italiana

https://it.wikipedia.org/wiki/Lingue_parlate_in_Italia