Překlady do finštiny

Finština

Finština se řadí mezi jazyky ugrofinské. Do této skupiny patří i maďarština, která ovšem s finštinou příliš společného nemá. Fin a Maďar se zkrátka spolu nedomluví, pokud budou oba používat své rodné jazyky. Dalším ugrofinským jazykem, který se používá v Evropě, je estonština, ta už je finštině mnohem bližší než maďarština.

Finsky se hovoří především ve Finsku, kde žije přibližně pět miliónů mluvčích tohoto jazyka. Mimo Finsko využívá finštinu jako svůj rodný jazyk zhruba milion lidí – jedná se především o některé obyvatele Švédska a ruské části Karélie. Překlady do finštiny jsou tedy otázkou relativně úzké specializace.

První známé texty psané finsky pocházejí z šestnáctého století. Roku 1548 vyšla první finsky psaná kniha. Jednalo se o překlad Nového zákona a vydal ji Mikael Agricola.

Finština dlouho neměla ve Finsku status úředního jazyka – tím byla pouze švédština. Situace se začala měnit až za ruské nadvlády. Od roku 1863 mohla být finština používána na úřadech, roku 1893 byla finština zcela zrovnoprávněna se švédštinou. Mimochodem – švédština je i v současnosti jedním z úředních jazyků Finska (spolu s finštinou).

Finština bývá často považována za velmi složitý jazyk, což není zcela pravda, především pokud se na problematiku podíváme z hlediska rodilého mluvčího, tak finské děti, na něž se hovoří finsky od narození, nemají žádný problém se finštinu naučit. Pokud se ovšem jedná o dospělého člověka, který se chce finštinu učit jako cizí jazyk, může už být situace trochu jiná. V porovnání s češtinou je finština velmi odlišná, navíc se v ní nevyskytuje příliš mezinárodně srozumitelných slov, což může komplikovat učení, ale na druhou stranu je finština daleko pravidelnější a neobsahuje téměř žádné výjimky.

Co se týče mezinárodně srozumitelných slov, některá přece jen ve finštině najdeme: bussi (autobus) nebo hotelli (hotel). Jinak ovšem bude cizinec poněkud ztracený, pokud bude taková slova hledat. Pokud bude třeba chtít najít centrum města, nenajde žádné označení, které by připomínalo slovo centrum, nýbrž nalezne nápis „keskusta“. Telefon se řekne puhelin (doslova: mluvítko), email je sähköposti, sport urheilu atd.

Na rozdíl od češtiny, která si libuje ve shlucích souhlásek, má finština v oblibě samohlásky. Můžeme se setkat například se slovem hääyöaie (česky: plán na svatební noc), kde je sedm souhlásek za sebou.  Jak napovídá výše uvedené slovo, finština má nejen samohlásky a, e, i, o, u, y, ale i ä, ö, přičemž y a i je třeba rozlišovat a y důsledně vyslovovat tvrdě. Pro Čechy může být problematické vyslovení ä, které je podobné pražskému e, ale je ještě otevřenější. Rozlišení ä a e je důležité, abychom předešli nedorozumění. Jako příklad si uveďme několik slov, kde pouhá záměna ä a e změní význam: väri (barva) x veri (krev), ele (gesto) x elä (žij), sekä (i) x säkä (klika).

Finština rozlišuje délku hlásek. Pro označení délky se ovšem nepoužívá diakritika jako v češtině, nýbrž se hláska zdvojuje. Např. místo dlouhého „á“ se píše „aa“. Podobně jako v italštině se ve finštině vyskytují i zdvojené souhlásky, např.: ll, rr, ss atd. Na délku hlásek je potřeba si dávat při výslovnosti velký pozor. I zde totiž může dojít k záměně významu a v horším případě i k velmi nepříjemným nedorozuměním jako např. u slov tapaan a tapan.

Tapaan sinut huomenna. x Tapan sinut huomenna.

První věta znamená: Setkám se s tebou zítra. Kdežto v té druhé říkáme: Zabiju tě zítra.

Rozdíl významů v případě záměny délky hlásky si můžeme ilustrovat i na dalších případech:

kuka (kdo) x kukka (květina)

takka (krb) x taakka (břemeno)

uni (sen) x uuni (trouba)

laki (zákon) x lakki (čepice)

kisa (závod) x kissa (kočka)

Co se týče souhlásek, hodně jich ve finštině chybí: b, c, f, q, w, x a z. Co se týče souhlásek jako např. č, š a ž, ty jsou pro Finy téměř nevyslovitelné.

Určitou zrádností mohou být pro Čecha slova, která jsou ve finštině podobná, ale znamenají něco jiného, např.: matka znamená „cesta“ a makaamme neznamená „makáme“, ale „ležíme“. Překlady do finštiny jsou tedy plné nástrah.

Podstatným rysem finštiny je i to, že se jedná o jazyk aglutinační nikoliv flektivní jako v případě češtiny. Ve slově aglutinační můžeme poznat anglické slovo „glue“ neboli lepidlo, znamená to, že ve finštině se jednotlivé morfémy (nesoucí gramatický či věcný význam) k sobě lepí. Pro ukázku si vezmeme například slovo taloissammekin. Toto slovo česky znamená „i v našich domech“. Slovo taloissammekin si můžeme rozložit na jednotlivé morfémy:

talo + i + ssa + mme + kin

Talo znamená „dům“, i značí množné číslo, ssa znamená „v“, mme je přivlastňovací koncovka nahrazující přivlastňovací zájmeno „naše“ a kin znamená „i“.

Další zajímavostí finštiny je fakt, že nemá slovo mít, což je stejné jako v ruštině. Chceme-li finsky říct: „Mám psa.“ řekneme Minulla on koira. To doslova znamená: „U mě je pes.“

Finština nepoužívá členy a dokonce ani rody. Zájmeno hän tak znamená on, ona i ono. Pokud tedy Fin o někom mluví a řekne: Hän on ystäväni. (On je můj kamarád. / Ona je moje kamarádka.) Nepoznáme, zda hovoří o někom, kdo je jeho kamarád nebo kamarádka, pokud tedy neřekne jeho/její jméno. Ovšem v některých případech je možné rod rozlišit podle přípony -tar.  Tato se však používá jen velmi málo, například ve slovech jako rakastajatar (milenka) či kuningatar (královna).

Kromě toho, že finština nemá některé souhlásky, nemá rod, nemá sloveso mít, tak nemá ani budoucí čas, což bývá často terčem vtipů. Říká se, že se Finové díky svému vrozenému pesimismu tolik bojí budoucnosti, že raději nemají ani budoucí čas. Skutečnost, že finština nemá budoucí čas, ovšem neznamená, že by se ve finštině budoucnost nedala nijak vyjádřit. Většinou se k vyjádření používá přítomný čas a to, že se jedná o budoucnost, poznáme z kontextu. Např.:

Keskiviikkona menen elokuviin. - Ve středu půjdu do kina.

Odkazy

https://cs.wikipedia.org/wiki/Finština

http://sinivalkoiset.wz.cz/finstina.htm

http://www.finsko.com/finsko/finstina/

http://www.jazyky.com/nesnadna-ale-okouzlujici-finstina/

http://fincech.cz/finstina/57-finsky-jazyk